Krásy Maroka: ze surfařského ráje až po vrcholky Atlasu

Krásy Maroka jsem se vydal obdivovat už podruhé a ani tentokrát jsem tam nestrávil dostatek času, jak bych si představoval. I za necelé dva týdny se toho ale dá stihnout spousta - surfovat na nejdelší vlně v Africe, poznat historii měst a vydat se na třídenní trek do Atlasu.

Surf a nekonečná vlna v Imsouanne

Imsouanne je menší rybářské městečko na západě Maroka. Přestože se místní dodnes skutečně povětšinou věnují rybolovu, v ulicích města a okolních plážích potkáte spíš surfaře z celého světa, kteří se sem přijeli projet na vyhlášené "nejdelší vlně Afriky". A není se čemu divit. Imsouanne je ráj a nejlepší místo pro surfování, jaké jsem navštívil.

Do Imsouanne se dostanete poměrně snadno. Já mám zkušenost s přesunem z letiště v Agadiru, kde si hned u východu z terminálu můžete domluvit taxíka, který vás tam zhruba za dvě hodiny dopraví. Pokud si dobře pamatuju, tak ceny měly rovnou uvedené na parkovišti na ceduli a nebylo tudíž třeba se s nikým na ceně domlouvat. Easy peasy, řidič dokonce neměl problém se cestou zastavit i na oběd, abychom po delším letu netrpěli hlady.

V Imsouanne se surfuje na dvou spotech, The Bay a La Cathédrale. La Cathédrale je spíš pro pokročilejší surfaře a vzhledem k tomu, že se na surf postavím jednou za čas a tak trochu vždy začínám odznovu, zvolil jsem nekonečnou vlnu v zátoce The Bay. Tahle vlna je pravačka a je naprosto neskutečná. Může být dlouhá až 800 metrů a pokud se vám zadaří, můžete se střihnout i víc než minutovou jízdu (ne že by se mi to podařilo...). Co je ale nejlepší, že když vás vlna vyhodí na břehu, nemusíte hned obtížně pádlovat zpátky. Chytnete prkno do ruky, projdete se po pláži podél zátoky na startovní bod, napádlujete si kousek na line up a už se vezete na druhou stranu zátoky. A když se nezadaří, není problém na vlnu naskočit znova.

A pokud nejste surfaři, nevadí! Imsouanne je strašně fotogenický, má přátelskou atmosféru, spoustu dobrýho jídla, kouzelný západy slunce a večerní hudbu v okolních surfhousech, takže pár dní si tady užije i ten, koho plácání se na prkně tolik neláká.

Barvy Essaouiry

Pokud jsou na vás starověké mediny Marakeše, Rabatu nebo Fezu moc chaotické, Essaouira může být ideálním kompromisem. Místní uličky jsou barevné a ne tak přeplněné jako v jiných městech, vůně exotických koření je tu všudypřítomná a přišlo mi, že zde i ubylo místních, kteří by se neustále hlásili o mou pozornost.

Pokud teda nepočítám místní kadeřníky. Při návštěvě Essaouiry jsem měl už odrostlejší strniště, tak mi každý druhý lazebník naznačoval, ať k němu skočím na křeslo, že se o mě postará. Nakonec jsem s vidinou autentického zážitku svolil, u jednoho z nich se nechal oholit a odvedl tak mizernou práci (třikrát jsem ho musel upozornit na vynechaná místa), že bych tuhle zkušenost nikomu nedoporučil. Ale třeba jsem měl jen smůlu!

Město se pyšní krásnými středověkými hradbami, ale já bych komukoliv doporučil především místní rybí trh, je to zážitek. Budete svědky větších rybářských lodí vykládajících svou kořist, hašteření se místních o nejzajímavější úlovky a pokud jste fanoušky, tak si dáte čerstvou mušli za pár drobných.

Po stopách berberů v Atlasu

Po slunné Essaouiře byla na programu několikadenní výprava po vrcholcích Atlasu, přestože na ty nejvyšší jsme nešplhali. V Marakeši jsme si domluvili dodávku (měli jsme čekat, až se zaplní, ale protože se nikdo další neukazoval, zaplatili jsme řidiči trochu víc a vyrazili s poloviční kapacitou) a za chvíli dorazili do městečka Imlil, které slouží jako výchozí bod pro spoustu treků po celém pohoří.

Z Imlilu jsme nad ránem vyrazili směrem do údolí Tachedirt s pohledem na neskutečná panoramata. Cestou jsme téměř nikoho dalšího nepotkali, dokud jsme nedorazili na kontrolní bod, kde po nás místní "strážník" chtěl pasy, aby si je mohl se všemi údaji nafotit a uložit v telefonu, což se mi moc nepozdávalo. O ochraně osobních údajů pán nejspíš nikdy neslyšel, tak jsme se celkem dlouho dohadovali a nakonec si nechal jen nadiktovat nejdůležitější údaje a s příslibem, že nepolezeme přes sedlo (ehm...) nás nechal jít.

Ve vesničce v údolí jsme se ubytovali v gitu (označení pro berberský cihlový dům), kde nám k večeři místní připravili nedopečené kuře, což jsme bohužel nezjistili včas, a tak nás čekala dlouhá noc strávená nad mísou. Ráno už ale bylo trochu líp, tak jsme se vydali přes sedlo a skrz malebné berberské vesničky a po přespání v jedné z nich jsme dorazili až do Setti Fatma.

Ztratit se v Marakeši

Marakeš je občas blázinec, ale stojí za to ho vidět. Zvlášť jako street fotograf jsem trochu litoval, že jsme si na něj vyhradili jenom jeden den, protože bych uličkami mediny mohl bloudit celý den a nepřestalo by mě bavit, jak se na každém rohu vždy něco děje.

Pozornost místních trhovců možná někdy může být "too much", ale po chvíli se člověk otrká, naučí se říkat ráznější ne a energii si nechá jen na místa, kde se opravdu chce zapovídat a třeba i něco pořídit :)

Kočka sedící na pultu s rybami